Historie lesnické typologie
Potřebu diferencovat pěstování lesů podle přírodních podmínek řešil již patent Marie Terezie z roku 1754. Za zakladatele typologie lesů bývá považován finský lesník A. K. Cajander, který na počátku 20. století definoval lesní typ. Jeho metoda byla brzy po vzniku aplikována na Plzeňsku, v Krušných horách a v Krkonoších.
V roce 1935 byla v Brandýse nad Labem založena pro potřeby státních lesů Lesní taxační kancelář (nyní Národní lesnický institut). Od roku 1941 se zde mj. prováděl stanovištní (typologický) průzkum.
Systematický typologický průzkum a mapování probíhalo od roku 1956. V tomto roce byly publikovány dvě metodiky. První autorů Mezera, Mráz a Samek se používala v hercynské oblasti s rozsáhlými silně pozměněnými lesními porosty, a druhá Zlatníkova se uplatňovala v přirozenějších lesích karpatské oblasti.
Do roku 1970 bylo pořízeno cca 30 tisíc typologických zápisů, tedy popisů stanovišť z pohledu fytocenologie a půdy. Na základě tohoto materiálu a s využitím předností obou metodik vytvořili v roce 1971 Karel Plíva a Eduard Průša Typologický systém ÚHÚL, dnes známý jako Lesnický typologický klasifikační systém.
V tomto systému jsou zmapovány veškeré lesy na území ČR a systém je legislativně ukotven ve vyhlášce č. 298/2018 Sb. Lesnický typologický klasifikační systém je využíván nejen v lesnické praxi, ale i pro dotační, oceňovací a daňovou politiku, dále ve vodním hospodářství, ochraně přírody i územním plánování.
Základní mapovací jednotkou je lesní typ – specifická kombinace druhů příslušné fytocenózy, půdních vlastností, výskytu v terénu a potenciální bonity dřevin. Vyšší typologickou jednotkou je soubor lesních typů (SLT), který sdružuje lesní typy podle ekologické podobnosti. Celkem je vymezeno 150 zonálních a 34 azonálních SLT. Zonální SLT jsou definovány edafickou kategorií a lesním vegetačním stupněm, zatímco azonální SLT jsou výrazně ovlivněny působením abiotických ekologických faktorů, např. vodou.
